Proč zkušení lídři odkládají akci: Jak překonat overthinking a začít jednat

Vzpomeňte si na dobu, kdy vám bylo dvacet. Když jste dostali nápad nebo novou příležitost, pravděpodobně jste do ní skočili po hlavě. Žádné dlouhé tabulky pro a proti, žádné černé scénáře. Prostě čistá akce.

A jak to vypadá dnes?

Máte za sebou roky praxe, vybudovali jste si skvělou kariéru, řídíte projekty a lidi. Jenže když se dnes rozhodujete pro nějakou změnu – ať už v byznysu, nebo v osobním životě –, váš mozek okamžitě nastartuje obrovský analytický proces. Začne situaci obcházet ze všech stran, rozebírá rizika zeširoka, propočítává dopady na rodinu, na tým a na váš už tak drahocenný čas.

Výsledek? Často stojíte na místě. Celý ten myšlenkový kolotoč vás unaví dřív, než vůbec uděláte první krok. Vaše zkušenosti a inteligence, které by měly být vaší největší výhodou, se paradoxně staly vaší největší brzdou.

Při posledním setkání s má koučka nasvítila přesně toto zajímavé pozorování o způsobu myšlení. Sdílela se mnou toto pozorování: „Veroniko, ty když se pro něco rozhoduješ, nejdřív tu situaci obejdeš ze všech stran, tvůj mozek zanalyzuje všechno možné zeširoka… a nakonec si dojdeš pro jedno stupidně jednoduché, realizovatelné řešení.“

Rozhodování probíhá rychle tam, kde už je jasné, na co si dát pozor. Ale pouštět se do něčeho nového? Tam přesně to pozorování sedí. Jak to dává smysl vám, když se podíváte na své rozhodování? Pojďme se podívat na to, proč nás s věkem naše vlastní zkušenost brzdí a jak tento vnitřní program přenastavit pomocí principů Strategické eliminace.

Určitě znáte přísloví: „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“ Často ho používáme jako omluvu pro to, proč se nedaří začít s novými návyky nebo proč přichází strach z velkých životních změn. Věda však ukazuje, že toto přísloví je mýtus. Náš mozek se dokáže učit a měnit v jakémkoli věku. Problém není v tom, že bychom to nedokázali. Problém je v tom, že o věcech příliš přemýšlíme.

Když jsme mladší, naše vnitřní databáze chyb, pádů a selhání je téměř prázdná. Mozek nemá z čeho vypočítat riziko, a proto jedná bleskově. Jenže s každým odpracovaným rokem, s každým manažerským průšvihem a hlavně s příchodem zodpovědnosti za rodinu se tato databáze masivně plní.

V mozku máme takovou vnitřní kalkulačku rizik (odborně se jí říká inzula). Funguje jako velmi přísný bezpečnostní strážce. Pokaždé, když chcete udělat nějakou změnu, tenhle strážce bleskově projde celou vaši historii, uvědomí si vaši odpovědnost vůči dětem a partnerovi, započítá fakt, že už teď meleme z posledních sil, a okamžitě spustí alarm: „Pozor! Tohle bude stát strašně moc energie a času, který nemáme!“ A tak raději dál přešlapujete na místě.

S tím úzce souvisí další biologický zákon, kterému se říká homeostáza. Představit si ji můžete jako takový vnitřní termostat v naší hlavě. Náš mozek ze všeho nejvíc miluje stabilitu a stálé prostředí. Chce mít zkrátka v systému pořád stejnou „teplotu“. Jenže tenhle termostat má jednu zásadní chybu: pro váš mozek je i dlouhodobý stres, narvaný kalendář a únava sice nezdravým, ale dobře známým a vyzkoušeným stavem. Mozek ví, jak v tomto chaosu přežít.

Jakmile se rozhodnete udělat změnu – tedy pomyslně otevřít okno a vyvětrat –, vnitřní termostat okamžitě sepne alarm. Vnímá změnu jako hrozbu, která narušuje jeho drahocenný klid, a udělá všechno pro to, aby vás vrátil do starých kolejí. Proto je začátek jakékoli změny tak těžký. Nebojujete se slabou vůlí, bojujete se svým vlastním biologickým termostatem.

Má to ale jeden fascinující háček. Výzkumy potvrzují, že zralí a zkušení lidé sice potřebují více času na to, aby se rozhoupali k akci, ale jakmile se jednou do změny pustí, vydrží u ní podstatně déle než zamlada. Naše rozhodnutí jsou totiž hlubší, promyšlenější a stojí za nimi pevná vnitřní motivace. Když už se jednou rozjedeme, nezastaví nás hned první překážka.

Jak tedy přelstít onoho vnitřního strážce a termostat, které nás nutí věci neustále analyzovat a vracet do starých kolejí? Mnoha lidem se v této fázi vybaví populární kniha Atomové návyky. Jenže u přetížených manažerů klasické doporučení „stanovte si jasné a pevné cíle“ velmi často naráží na tvrdou realitu.

Sama to moc dobře znám ze své manažerské praxe. Když jsem si v minulosti dala rigidní cíl typu: „Budu běhat každý pátek přesně v 7:00 ráno,“ byl to spolehlivý recept na frustraci. Problémem tehdy nebyly jen nečekané služební cesty nebo nutnost být v práci už v osm kvůli důležitým jednáním. Tím hlavním problémem byla samotná neschopnost takto rigidně nastavený cíl dlouhodobě plnit. Každé sebemenší klopýtnutí přinášelo obrovský pocit viny a frustrace ze selhání.

Proto přišla změna přístupu. Místo stanovování pevných cílů začala tvorba flexibilních systémů, které pouze posouvají identitu k ideálnímu já.

Můj systém je dnes osvobozený od zbytečného tlaku na přesný čas a detaily. Vypadá jednoduše:

• V úterý máme trénink.

• V pátek a v neděli chodím běhat.

V hlavě už vůbec neřeším, jestli vyběhnu ráno, před obědem, nebo večer. Důležitý je jen ten daný DEN. Když vím, že je pátek, vím, že se bude běhat. Kdy a jak to vklíním mezi schůzky a rodinu, se rozhoduje flexibilně podle aktuální kapacity.

A co víc – neděle dnes funguje jako bezpečná náhrada za pátek, když do něj skočí nečekaná operativa. Pokud se podaří vyběhnout v pátek i v neděli, bere se to jako skvělý bonus, ne jako splněná norma. Na dokonalosti už zkrátka nelpím.

Tento drobný posun ulevil mozku o obrovské množství energie. Nemusíme neustále bojovat s pevnou hodinou. Nejde se splnit úkol z to-do listu, prostě jen žijeme svou novou identitu firmy JÁ s.r.o.

Můj přístup Strategické eliminace vychází ze základní myšlenky: abychom mohli postavit nový, funkční systém, musíme nejdříve vyčistit část toho stávajícího. Nelze do přeplněného kalendáře a unavené hlavy neustále instalovat nové úkoly a návyky.

Rozhodující moment pro vykročení do akce proto velmi často nesouvisí s tím, že začnete dělat něco nového. Souvisí s tím, že něco dělat PŘESTANETE.

Vědecké studie dokazují, že lidský mozek má pod tlakem přirozenou tendenci řešit problémy tím, že věci přidává. Když v práci nestíháme, přihodíme do kalendáře další plánovací schůzku. Když kolabuje proces, zavedeme nový report. Tím ale jen zvětšujeme chaos.

Skutečné umění udržitelného leadershipu spočívá v subtrakci – tedy v odebírání balastu.

Co to je subtrakční zkreslení a jak ničí vedení týmu, popisuju tady.

Pokud chcete letos konečně vystoupit z křeččího kolečka operativy, vaše první akce musí být stopka. Co kdybyste zítra ráno místo sepisování nového seznamu úkolů vytvořili svůj první Not-To-Do List (seznam věcí, které dělat nebudete)? Co kdybyste našli jednu jedinou drobnost, kterou denně hasíte za svůj tým, a s čistým svědomím ji škrtli?

Obejděte si klidně své rozhodování ze všech stran, zanalizujte si ho zeširoka, pokud to vaše hlava potřebuje. Ale pak si dojděte pro to jedno realizovatelné, stupidně jednoduché řešení. Škrtněte první zbytečnost. Uděлайте ten nejmenší možný závazek vůči sobě. Protože jedině přes prázdné místo v kalendáři vede cesta k proaktivnímu a klidnému vedení lidí.

Cítíte, že vaše inteligence a zodpovědnost aktuálně spíše brzdí váš vnitřní klid? Většina manažerek a manažerů se topí v operativě ne proto, že by byli neschopní, ale proto, že jsou příliš šikovní a neumí zastavit. Jejich nejdůležitější firma – JÁ s.r.o. – pak dlouhodobě hlásí kognitivní bankrot.

Zastavte přelévání operativy a vezměte si zpět svou strategickou kapacitu. Vstoupíte-li do předplatného Premium v Akademii ELIMINÁTOR, získáte ucelený systém cesty Core i Mastery a týdenní skupinový mentoring pro trvalou transformaci. Naučte se bez výčitek zavřít dveře operativní zátěži, postavte pevné hranice a uvolněte si 10+ hodin týdně pro to, co má skutečný byznysový i životní smysl.